Omluvte můj slovík

Jsem Natálie. Čtu, sleduju a soudím. Ani si nejsem jistá, zda mi psaní blogu vydrží, ale v poslední době (stejně jako všichni ostatní) trávim dost času doma a to znamená, že jsem začala hltat všemožný druhy zábavy. Filmy, seriály a knihy. A jelikož jsou moji drazí přátelé už na prášky z mejch nikdy nekončících monologů o tom, jak dobrá je tahle knížka a hrozná tahle, rozhodla jsem se se svýma pocitama podělit na místě plným názorů, který nikoho nezajímaj...Ať žije internet. 

Takže vítejte! Vítejte na týhle dobrodružný stezce se mnou a mou neschopností vydržet dělat cokoliv dýl jak dva týdny pravidelně. Doufám, že pokud jste sem zavítali, rozhodnete se chvilku zdržet, možná kouknout na to, co si myslim o vaší oblíbený knížce.

Předem vás ubezpečuji, že se jedná jen o moje osobní názory, nesnažim se nikoho urážek, jen se prostě vyjadřuju tak jak mi zobák narost - a nebo v tomhle případě spíš prsty. Proto se tenhle blog jmenuje Omluvte můj slovník. 

Nehodlám tu sepisovat nějaký echt úžasný myšlenky a rozebírat všechno alespoň z deseti úhlů, hledat smysl a moudrosti v seriálech na Netflixu a v knížkách, který jsem našla ve svý knihovně a ještě nepřečetla. Hodlám se tu jen vypsat, aby moji drazí přátelé měli alespoň chvilku klid.

Pokud hledáte právě tohle, myšlenky dvacetiletý holky, která neví co se sebou, jste správně. pokud hledáte moudro světa, zkuste asi nějakej jiný místo, třeba kostel, co já vim. (Očividně ne moc, když tu sepisuju tohle a snažim se přijít na to, jak se upravuje řádkování.)

Myslím, že jsem řekla dost, nebo postrašila tak akorát. Tenhle blog je o mně a pro mně. Budu ráda, jestli tu najdete zábavu, jestli vás aspoň jeden článek zaujme, nebo se jednou uchechtnete nad něčim z toho, co tu teď píšu, ale bohatě mi stačí se jen vypsat. Přece jen deníček pod postelí už vyšel z módy a navíc mám takhle pocit, že můj názor aspoň někdo uslyší.

Tímto se s váma rozloučim, článek O autorovi stejně nikdy nikdo nečte.